Amélie - kapitola III.

Zjistila jsem, že psaní blogového příběhu na pokračování není to, co mohu dělat. Nějak mi nejde se k tomu dokopat. Tak pro vás, co Amélii sledujete, po dlouhé době další kapitola.

Se skleničkou v ruce a babiččiným přívěškem na krku se Amélie přesunula k manželovi do obýváku, chvíli zůstala stát ve dveřích a s láskou ho pozorovala, jak  se zaujatě dívá do notebooku. Dlouho si nevšiml, že tam stojí. Usmívala se, ona měla to štěstí, že má doma muže, pro které je její úsměv důležitý. Stejně tak pro ni je důležitý ten jeho. Jen ve svém životě byla především věrná sama sobě. On si toho byl plně vědom a právě za tuto její autentičnost ji miloval. Věděl, že s ním nehraje žádné hry. Prostě co chtěla, o to si řekla nebo udělala, když to on neakceptoval, zařídila si to jinak. Nikdy ho nikam netlačila, neomezovala ho, nevychovávala a hlavně neočekávala, že se změní. Byla tam pro něj a on pro ni.

„Co děláš?“ vyrušila ho a on si teprve teď všiml, že tam je.

„Jen tak surfuju po netu.“

„Můžu se přitulit?“ zeptala se Amélie, a aniž čekala na odpověď, sunula se k němu na gauč. Chtěla jít brzy spát, ale tento večerní rituál blízkosti si nenechala ujít. V průběhu dne na sebe nemívají moc času, ale bez toho, aniž by ho alespoň jednou denně cítila pořádně u sebe, nemohla jít spát.

V pozadí běžely puštěné zprávy, které ani jeden nesledoval, jen byli líní se natáhnout pro ovladač a přepnout to na něco, co jim nebude zaplácávat mozek nesmysly, ideálně spíše vypnout.

Římskokatolická církev by se měla omluvit homosexuálům za to, jak se k nim chovala. V neděli to prohlásil papež František. Církev by podle něj neměla homosexuály soudit, nýbrž je respektovat. Dodal, že stejně tak by církev měla žádat o odpuštění další lidi, které odsouvala na okraj – ženy, chudáky a děti nucené otročit.

Tak tyto zprávy zaujaly i Amélii. „Slyšels to? Církev by měla požádat za odpuštění ženy. Tak to je pecka,“ pronesla nadšeně.

„Nemyslím si, že to papež mínil jako ty,“ pronesl zdrženlivě. „Spíše bych řekl, že to myslela třeba za to, že katolická církev odsuzovala přerušení těhotenství, které vzniklo z násilí nebo něco podobného. Nedovedu si představit, že by měl katolický papež takový vhled, aby připustil staletá pronásledování žen a ničení jejich pravé podstaty. I když možná se mýlím. Z té krátké zprávy to nezjistíme a pokecat s ním taky asi nebudeme moci, takže tu tak akorát vytváříme domněnky.“

„Diskutujeme,“ oponovala Amélie. „A u toho vytváříme domněnky.“ Ďoubla mu do žeber a byla za něj opět tak šťastná. Kolik mužů zná slova jako pravá podstata ženy? Možná se časem bude blížit k tomu, že nebude znát jen slova, ale jejich skutečný význam. Jenže to musí nejdříve poznat ženy samy, co je jejich pravá podstata.

Venku byla zima a zase trochu napadl sníh. Terasa byla pokrytá malým popraškem a pohled ven byl okouzlující. Čerstvý sníh schoval ten neskutečný bordel kolem baráku, který stále připomínal spíše staveniště než zahradu. Jen tak tam leželi a dívali se ven, každý přemýšlel o tom svém, už nemluvili a ani neměli chuť se v tu chvíli milovat.

„Jdu si chvíli číst a dnes brzo spát,“ řekla Amélie a pomalu se zvedla.

„Podívám se na nějaký film a přijdu.“

Amélie se zachumlala do peřin a vzala si babiččin přívěšek. Byla to malá figurka ženy – bohyně, kterou babička nosila, co si Amélie pamatovala. Třeba jí pomůže, aby babička v noci přišla. Položila si ho na srdce a usilovně na ni myslela.

Manžel se ještě stále díval na jakýsi film, tak Amélie zapálila svíčku a poprosila ho, aby ji sfoukl, až půjde spát. Usnula během pár minut, ale bábi se ve snu neobjevila. Zato se jí celou noc zdálo o smrti. Nevyvolávalo to v ní žádný strach, na který byla ve své kultuře zvyklá, naopak celou noc cítila klid, mír a takový zvláštní pocit samozřejmosti, kterou smrt přinášela. Ráno se probudila odpočatá jako nikdy předtím, zhluboka se nadechla a hned jí bylo jasné, že toto je první téma, které ji bábi přišla navrhnout. Zbavit smrt podoby kostry s kosou, která vzbuzuje obavy. Okamžitě si v kostce napsala poznámky příběhu, který se jí ve snu objevil.

Je to jednoduché, přicházíme na Zemi, abychom se učili, pečovali o sebe, o své tělo, které je to jediné, co skutečně můžeme vlastnit, a jeden o druhého. Naučili se tu potřebné lekce a jednou pak ze Země odejít. Pokud nás lekce dostatečně nepoučily, vrátíme se znovu je zopakovat. V případě, že ano, vrátíme se s novými lekcemi. Každý má své lekce, které vyžadují různé studijní postupy. Zkušenosti jiných jsou tedy dost často nepřenositelné a mohou nás akorát svádět jinam. Důležité je dělání vlastních chyb. Jedno je však jisté, všichni se vrátíme na stejné místo. Žádná dualita pekla a nebe. Jen bezpodmínečná láska.

„Hm. Tak to je zase myšlenka,“ řekla si pro sebe Amélie, políbila manžela na dobré ráno a šla připravovat snídani. Vzhledem k tomu, že v noci několikrát zemřela, měla hlad jako vlk. Zhodnotila tedy, že vajíčka se slaninou jsou dostatečnou kompenzací. Manžel její nápad jen přivítal. Na ovesnou kaši, kterou Amélie běžně snídá, není moc stavěný.

„Co máš dnes v plánu?“ Byla sobota ráno a je čekal relativně volný den.

Podívala se na něj tím nezaměnitelným pohledem, který umocnila tím, že si rozpustila koketně vlasy. Zbožňoval ten pocit, že jí rozumí beze slov. Toto je pro něj nejlepší komunikace. Snídani však dojídal pomalu, aby si co nejvíce užil této intimní předehry. Představoval si, co s ní v následujících minutách udělá.

„Co tě napadne, když se řekne slovo SMRT?“ zeptala se ho z ničeho nic Amélie.

No a někdy jí nerozuměl ani když používala slova. „Co?“ zeptal se nevěřícně a jeho představy jako kdyby někdo smetl ze stolu a ještě ho u toho praštil.

„Co v tobě vyvolává diskuze o smrti?“

„Teď mě zrovna pěkně štve. Už jsem si představoval, co s tebou provedu, a teď vidím jen rakev. Naprosto nechápu, jak tě mohla tahle otázka napadnout, nikdy mě tvoje myšlenkové pochody nepřestanou překvapovat,“ řekl jí možná i trochu naštvaně.

Usmála se na něj, vstala od snídaně, chytla ho za ruku a odvedla do ložnice. Nebude ho teď tou myšlenkou trápit. Trvalo jim celkem dlouho, než se spolu naučili komunikovat. Pokaždé, když si s ním začala povídat a svěřovat se mu, nabízel jí nějaká řešení nebo rozumy. Nasadil si čepici pana Zařídila a vždy se u toho pohádali, protože to ona opravdu nepotřebovala. Pak jí došlo, že mu musí říci, že ji má jen vyslechnout a ne radit. Dnes, když za ním jde s tím, že si potřebuje popovídat, zeptá se jí, zda má jen poslouchat, nebo od něj bude chtít nějaké řešení. Většinou potřebuje jen aby poslouchal. Na řešení si většinou přišla sama už v té chvíli, kdy o tom začala mluvit. Někdy ho podezřívala, že ji vlastně vůbec neposlouchá, ale přejde do jakéhosi hibernujícího módu s přikyvujícím pohybem.

V ložnici strávili celé dopoledne. Milování střídali s pospáváním a tulením. Byl klasický ponurý zimní den, který úplně vybízí k tomu zůstat v peřinách.

Oběd pak uvařili společně a Amélie se hned poté zavřela k sobě do kanceláře a nechala manžela jeho odpolední siestě.

Pustila počítač a ponořila se do tématu SMRT.

Napadalai ji klišé, jako že když něco končí, něco začíná. Vybavily se jí všechny pohádky, kde smrt měla jakousi podobu většinou kostry s kosou, která nemilosrdně sekne a je konec. Ale je opravdu konec? Je vůbec možné na tuto otázku dostat odpověď? Probírala si svůj dnešní sen, kdy žila několik životů, vždy zemřela a znovu se narodila. V jiné době, na jiném místě, v jiné kultuře a zase zemřela. Zážitky a zkušenosti z jednotlivých životů se ji promítaly v tom následujícím, když se v tom jednom životě utopila, v tom následujícím se až panicky bála vody. Té vody se bála tak dlouho a tolik životů, dokud ten strach cíleně nezlomila, nepostavila se mu. Jeden byla zavražděna, ten druhý vraždila, každá zkušenosti musela přijít.

Je opravdu tělo schránka pro něco, co je nesmrtelné? Něco, co si pamatuje? Je vůbec možné to zjistit? A je vůbec tělo jen nějaká obyčejná schránka? Velmi silně si nyní uvědomovala, jak silný vztah ke svým tělům v tom snu měla. Jak bylo každé tělo jiné a krásné. Měla pocit, že její současné tělo je mrtvé oproti tomu, co cítila v těch snech. Nezapomínáme na něj trochu v těch všech naukách kultivace duše?

To je nějak moc otázek na jedno sobotní odpoledne. Navíc jí přišel email s předmětem ZASE PO NÁS JDOU. To se nedalo neotevřít.

Amélie,

v příloze posílám příkaz s pokutou z inspektorátu. Prosím o jeho posouzení. Postup se mi zdá nezákonný a zavání úřednickou šikanou.

Můžeš na to prosím mrknout? Předem díky.

JK

Otevřela ten jedenáctistránkový dokument a už po prvních pár řádcích jí bylo jasné, že výklad zákona je dost překroucený, i když by se z určitého úhlu pohledu zdálo, že je správný a oprávněný. Tohle ji dokázalo vždy tak rozčílit a rozhodně tomu nepomohlo, když zjistila, že pod dokumentem je podepsaný její spolužák z právnické fakulty. Archetyp napoleonského komplexu byl u něj téměř učebnicový. „Úřednický právník“ je pro něj přesně to pravé místo, z pozice moci může dohánět to, co nemá jeho schránka. O duši možná ani nemluvě.

Amélie na chvíli zavřela oči. V těchto chvílích se v ní probouzela jakási bojovná amazonka, aby ten pocit umocnila, barvila se v duchu do bojových barev, které ji měly připravit na bitvu. Babička jí sice vždy říkala, že ženy tu nejsou od toho, aby bojovaly, že mají jiné způsoby, jak dosáhnout svého. Především čistou láskou. Amélie otevřela oči. „Dobře babi, budu s láskou a úctou ke všem zúčastněným hájit svobodu,“ usmála se pro sebe a začala psát dopis na Nejvyšší kontrolní úřad s žádostí o přezkoumání postupu.